Čestmír Strakatý

DARJA STOMATOVÁ. Nekonečnost války, umírání lidí kolem a hranice neutrality

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Na Ukrajině jsem strávila více času, než je asi ve válce záhodno,“ říká novinářka, válečná reportérka a držitelka Ceny Ferdinanda Peroutky Darja Stomatová o posledních letech, kdy na Ukrajině tráví pravidelně celé měsíce. Pro ni i pro místní se přitom „hrozně těžce“ hledá vzpomínka na dobu před rokem 2022, kdy byl život normální. Válka podle ní zasáhla každého - rodiny, děti i celé generace - a její důsledky budou ve společnosti přetrvávat na dlouhé roky dopředu. Nejtěžší je ale její trvání bez viditelného konce. „Ta nekonečnost konfliktu mě trápí asi nejvíc. Vlastně i to, že každý sebemenší náznak člověk vnímá jako nějaký posun a pak přijde velká ťafka a on to vlastně žádný posun není,“ popisuje novinářka. Mluví i o smrti lidí, které znala, o psychologickém teroru sirén i o vyčerpání z neustálé nejistoty. Přesto trvá na novinářské neutralitě. „Nejde o to, co já si myslím, ale jde spíš o to, jakou práci odvedu, aby byla co nejpravdivější,“ říká s tím, že aktivismus nebo přímou pomoc odmítá právě proto, aby její práce zůstala důvěryhodná pro všechny. Zásadní roli v jejím každodenním fungování hraje i spolupráce a partnerský vztah s kameramanem Janem Schürgerem, s nímž tráví na Ukrajině dlouhé týdny a měsíce v nepřetržité blízkosti a sdílí s ním nejen profesní odpovědnost, ale i strach, vyčerpání a rozhodování o míře rizika. Právě vzájemná důvěra a sehranost podle ní umožňují v prostředí války dlouhodobě obstát. „Ten strach je ale obrovský, spousta novinářů se na Ukrajinu nevracela, protože to jejich druhá polovička nechtěla a oni to pochopili,“ dodává s tím, že ani její partner si neumí představit, že by do válkou zasažené země jezdila s někým jiným, protože by „neměl věci pod kontrolou“. Stomatová je původem z Kazachstánu - do Česka přitom přišla už jako malá, kdy se její rodina po rozpadu Sovětského svazu rozhodla odejít kvůli nejistotě i omezeným možnostem pro rusky mluvící menšinu. Začátky byly podle ní těžké: rodiče hodně pracovali, rodina měla málo peněz a ona sama byla ve škole „cizinka“, která si na nové prostředí teprve zvykala. Skrze svou zkušenost dnes vnímá také příběhy dětí z Ukrajiny i Ruska, které často čelí šikaně a které jsou podle novinářky něčím, co by společnosti neměla přehlížet. Rozhovor se dotýká také kolektivní viny Rusů, propagandy jako zbraně, rozdělení ukrajinské společnosti, otázky voleb během války i budoucnosti konfliktu, který podle ní může skončit „do dvou let“, ale bez jistoty, jaký bude jeho konec. Co znamená být nestranným svědkem uprostřed války? Kde je hranice rizika a proč ji znovu překračovat? A co by se stalo, kdybychom o válce přestali informovat? I to se dozvíte v rozhovoru.

17. februára 2026

LIBOR BOUČEK. Reality show jménem politika, proč výkřiky vítězí, síla rodiny a obdiv k ženám

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Je to jedna velká reality show,“ říká moderátor Libor Bouček o době, ve které se podle něj politika i veřejný prostor zjednodušily na souboj „dobra a zla“, výkřiků a rychlých emocí. Přesto odmítá představu, že právě teď rozhodujeme o samotné existenci společnosti. „Myslím, že reálně nejsme ve fázi, kdy jde o všechno. Když se lidem vnukne pocit, že jde o všechno, tak se mohou chovat iracionálně,“ říká a varuje před chaosem, emocemi a polarizací, jejichž výsledkem je podle něj konflikt oslabující celé společenství. Připomíná také, že si Evropa ve srovnání s jinými částmi světa stále drží dobrou pozici a že místo paniky bychom měli spíš říct „stop“ a přemýšlet, jakými kroky můžeme přispět k naší budoucnosti. Bouček také mluví o tom, že má potřebu držet si odstup a zůstávat spíš pozorovatelem než hlasitým komentátorem. „Můžu mít jakýkoliv názor, ale pak si odpovídám, že na to nikdo není zvědavý,“ vysvětluje a zároveň připouští, že takový postoj může působit jako zbabělost. Velká část rozhovoru je ale také o moderátorově práci, která ho dlouhodobě definuje a o které říká, že mu přináší osobní radost. Mluví o pořadu Máme rádi Česko, který má lidi především spojovat i o soutěžním napětí Na lovu, kde jako lovec nese riziko veřejné porážky a musí znovu a znovu potvrzovat vlastní vědomosti. „Každá porážka mě strašně mrzí,“ přiznává otevřeně. Do úvah o době i práci silně vstupuje rodina. „Ve chvíli, kdy máš děti, tak v každém kroku už jde o všechno,“ říká Bouček a popisuje únavu, každodenní chaos i radost, která proměňuje měřítka důležitosti. Otevřeně mluví také o tom, jak zásadní roli v tom všem hraje jeho žena a proč si podle něj ženy zaslouží obrovský obdiv za péči, kterou často nesou v mnohem větší míře. Co dnes znamená zůstat veřejně neutrální? Co Boučka na světě televizní zábavy nejvíc baví? Proč dnešní společnost nejvíce odměňuje výkřiky? A kde hledat jistotu - ve vědomostech, úspěchu nebo v rodině, která všechno přepisuje? Poslechněte si celý rozhovor.

12. februára 2026

JIŘÍ LANGMAJER. Šedesátka jako milník, cesta od "kokota" k druhé šanci i žralok pár centimetrů od obličeje

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Řekl jsem si, že se dám trošičku dokupy. Je to takový milník,“ říká herec Jiří Langmajer o blížící se šedesátce a o čase, kdy po letech konečně zastavil. Po dlouhé době nenatáčí, může víc spát, cvičit, otužovat se, být v přírodě a vůbec se věnovat sám sobě - protože tempo práce, kdy na sebe člověk nemá žádný čas, podle něj nejde žít donekonečna. Do jeho bilancování ale vstupuje i překvapivá citlivost. „Čím jsem starší, čím dál tím víc pláču,“ přiznává otevřeně a dodává, že ho samotného překvapuje, kam se jeho prožívání posunulo. Jeho vyprávění se ale rychle stáčí k radikální proměně, o které často mluví a ve které sehrála klíčovou roli jeho manželka Adéla Gondíková. „Zcela nenásilně ze mě udělala snad trošku lepšího, snesitelnějšího člověka,“ říká Langmajer a popisuje i okamžik, kdy vyhledal odbornou pomoc: „Zaklepal jsem na dveře, kde bylo napsáno ‚psychiatr‘ a hledali jsme i antidepresiva, které mi neberou emoce.“ Právě tehdy podle něj přišla úleva i možnost přestat „sám se sebou válčit“. A s tím začala změna i v profesním životě. „Lidi o mě říkali, že jsem hrozný kokot a nedá se se mnou pracovat. To se otočilo,“ přiznává herec. Mluví ale i o výčitkách vůči minulosti, o první rodině, na kterou čím dál tím víc myslí i o tom, jak dnes hledá naplnění jinde než v alkoholu a útěcích: „Dřív jsem se plnil pivem, kořalkou, cigárama a drogama. Teď se můžu plnit sluncem, mořem, sněhem, vysokýma horama.“ A dobrodružství se Langmajer dnes opravdu nevyhýbá. Popisuje třeba potápění se žraloky a okamžik, kdy na něj pod vodou mířila tygří žraločice a on měl pocit, že „už je sežranej“, než se zvíře pár centimetrů před jeho obličejem otočilo a odplulo. V rozhovoru se opakovaně vrací i ke vztahu ke svému tělu a energii. Aby si udržel „chuť do života“, využívá Langmajer testosteronové terapie, které vnímá jako nutnou součást vitality ve věku, kdy se síla přirozeně vytrácí. Zároveň ale přiznává, že v sobě vždycky měl hodně ženské energie a tahle vlastnost mu prý byla pokaždé ku prospěchu. Dá se smířit s minulostí, kterou už nelze změnit? Jak se připravuje na pokračování Copak je to za vojáka a další role? A může druhá šance opravdu změnit celý život? I o tom je rozhovor s Jiřím Langmajerem.

10. februára 2026

BABORA VÁCHOVÁ. Ze sídliště k velké roli, osud Gerty Schnirch, ženská síla i chvíle, kdy je nutné říct si o pomoc

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 45 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Je to takové zadostiučinění. Hřejivý pocit, že člověk dělá tu práci asi nějak dobře,“ říká herečka Barbora Váchová o své první velké filmové příležitosti ve dvoudílném filmu Gerta Schnirch podle románu Kateřiny Tučkové. Mluví o roli ženy vláčené dějinami - od nástupu nacismu po odsun Němců, ale i vlastním osudem. A taky o tom, proč v ní nechtěla vidět jen „trpitelku“, ale člověka, s nímž se mohou ztotožnit i dnešní ženy. „Mám pocit, že všechny ženy jsou tak trochu Gerta. Je to příběh obyčejné holky,“ popisuje herečka, jak se její postava snaží svým způsobem životem proplout a jen přežít. Silné ženské téma, mateřství i každodenní boj o přežití podle ní nejsou jen historií, ale něčím, co se v různých podobách odehrává i dnes kolem nás. Za příklad dává třeba to, co zažívaly a zažívají ženy na Ruskem napadené Ukrajině. Vedle vděčnosti z nové role Váchová ale popisuje i nejistotu, která podle ní patří téměř každodenně k herectví. „Je to, jako kdybychom pořád chodili na pohovory do nové práce,“ říká o castinzích a popisuje, jak je její profese někdy křehká. Herečka otevřeně mluví také o psychickém zdraví a vlastní zkušenosti s léčbou. Přiznává, že říct si o pomoc nebylo jednoduché, ale zpětně to považuje za zásadní rozhodnutí. „Bylo to to nejlepší, co jsem mohla pro sebe udělat. Říct: potřebuju pomoc,“ říká a vzpomíná, že vlastně dlouho přemýšlela nad tím, jestli o tomhle tématu veřejně mluvit. Zároveň upozorňuje na tlak současné doby i citlivost své generace, která podle ní není slabostí, ale důsledkem otevřenějšího vztahu k vlastním emocím. Rozhovor se dotýká i kolektivní viny, česko-německé historie, studia na DAMU nebo dětství na sídlišti, které v ní zanechalo pocit zvláštní blízkosti mezi lidmi. Proč je jednoduché soudit, i když nikdo z nás opravdu neví, jak by se ve vypjatých situacích zachoval? Jaké bylo studium herectví a jak náročná je dnes konkurence? A proč je důležité vyprávět příběh ženy, kterou zkoušel osud? Pusťte si celý rozhovor.

8. februára 2026

PETR JABLONSKÝ. Zeman, Babiš a ztracené já, „latentní“ hrdina Vlasta Burian, alkohol jako „tlumící přípravek“ a nový start

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 69 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Většinou mě lidi berou jako takový jukebox. Na srandu a na hlasy,“ říká Petr Jablonský a popisuje zkušenost, kdy se od něj automaticky čeká odpověď cizím hlasem, ne vlastní názor. Imitátor, kterého publikum zná především skrze politiky, herce a veřejné figury, mluví o tom, jak snadné je v téhle roli zmizet. „Zvyknul jsem si, že ode mě nikdo nechce žádnej názor,“ říká otevřeně. V rozhovoru se vrací k tomu, jak jednotlivé hlasy vznikají, proč se někteří politici napodobují snadněji, jiné se mu učit nechce a proč jsou ženské imitace náročnější. Popisuje, že u Andreje Babiše není potřeba nic přehrávat, protože sám nabízí dostatek výrazných gest, rytmu řeči i slovníku. Mluví o tom, kde pro něj leží hranice mezi parodií a karikaturou a proč odmítá humor, který tlačí za každou cenu na to, aby se lidé smáli. Dotýká se i toho, jak jeho imitace žijí vlastním politickým životem a jak někteří lidé píší, že je „jejich“. Jablonský opakuje, že „ničí není“ a že ho zajímá především situace, téma a moment, ne politická příslušnost postavy, kterou zrovna dělá. Rozhovor ale není jen o hlasech a politice. Jablonský mluví i o tom, odkud se jeho potřeba bavit lidi vzala, o dětství introverta, ale i o alkoholu, depresích v dospělosti a chvíli, kdy vyhledal odbornou pomoc. Popisuje, jak ho práce dlouhodobě držela nad vodou a proč dnes říká, že je v podstatě spokojený. Rozhovor se ale dotýká i scénáře o Vlastovi Burianovi, který má Jablonský připravený a už delší dobu na něm pracuje. Mluví o příběhu herce, jenž chtěl především bavit lidi, ale postupně se ocitl pod tlakem politiky, moci a očekávání, která nemohl splnit, aniž by zradil sám sebe. Popisuje Buriana jako člověka, který pomáhal druhým, vyhýbal se otevřenému hrdinství - a který se stal jedním z prvních „pokusných králíků“ komunistických procesů. „Je to nadčasový příběh o moci a bezmoci. A o tom zoufalství, když vás prostě někdo tlačí, abyste byli někým, kým nejste,“ dodává Jablonský. Proč si vybral právě Buriana? Dá se v rozdělené společnosti dělat satira, která není na ničí straně? A co všechno musí člověk ustát, když jeho hlasem mluví politici, ale on sám zůstává v pozadí? Poslechněte si celý rozhovor.

5. februára 2026

PETRA DVOŘÁKOVÁ. Když vás těžké věci nezlomí, nešťastný krok do kláštera i „spořádané“ rodiny, ve kterých se ubližuje

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Lidé mají pocit, že když toho člověk prožije hodně těžkého, tak potom musíte být nutně depresivní a zhroucený. Ale ony existují cesty ven,“ říká spisovatelka Petra Dvořáková a hned dodává, že i po zkušenostech, které by mnohé zlomily, se dá znovu sáhnout na to, že „život je prostě hezký a dobrý“. V rozhovoru mluví o tom, proč je pro ni důležité tohle říkat nahlas a proč se nechce nechat zavřít do role člověka, kterého těžké věci nutně poznamenají navždy. Spisovatelka vypráví o střídání světů, ve kterých se pohybuje: o psaní v samotě i o práci zdravotní sestry, ke které se stále vrací. „Má to pro mě obrovskou hodnotu,“ vysvětluje a mluví o potřebě být v kontaktu s lidmi a s obyčejným životem. Klíčové je pro ni prožívání „tady a teď“ - téma, které se pro ni stalo zásadním během pobytu na dětské onkologii s malým synem, jenž měl leukémii. Otevřeně se vrací k jeho nemoci, rozpadu manželství, vlastní poruše příjmu potravy i k dospívání v silně věřícím prostředí. Mluví o své náboženské konverzi ve čtrnácti letech a zážitku, kdy vás „zasáhne Bůh“, o vstupu do kláštera, který byl „nešťastným krokem nešťastného dítěte“, i o tom, co se s vírou děje ve chvíli, kdy člověk zažívá utrpení, na které žádné modlitby nestačí. Zároveň popisuje, jak se tyto zkušenosti propisují do její tvorby a dotýká se i pochybností, zda všechno, co bylo napsáno, mělo být vydáno. Dvořáková mluví ale i o tématech, ke kterým se chce vracet dál: o skrytém utrpení dětí ve zdánlivě „spořádaných“ rodinách. „Představte si dítě, které je roky psychicky nebo ‚diskrétně‘ fyzicky zneužívané a týrané. Každé dítě miluje svého rodiče, ať ho trýzní, jak ho trýzní,“ vysvětluje spisovatelka, proč je nutné takovéhle příběhy neustále otevírat. Co stojí za jejím literárním úspěchem a proč je důležité psát o tom, co člověk zná? Co všechno jí pomohlo najít „cesty ven“? A co proměnilo její pohled na víru? I to se dozvíte v rozhovoru.

3. februára 2026

VÁCLAV MORAVEC. Geniální Okamura, kdo opravdu řídí Českou televizi, tlak i ztráta nezávislosti

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 72 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Tomia Okamuru považuji za geniálního politika. Ukazuje slabiny systému a ztrátu novinářské autonomie,“ říká moderátor a tvář České televize Václav Moravec a hned tím otevírá téma, které se v rozhovoru neustále vrací: otázku, kdo dnes ve skutečnosti řídí veřejnoprávní média a kde končí redakční autonomie novinářů. Mluví o tom, že spor kolem zvaní Tomia Okamury do Otázek Václava Moravce pro něj není osobní, ale systémový. „Příběh Tomia Okamury je příběhem obecnějším. To je spor o redakční autonomii, o autonomii žurnalistiky jako takové,“ vysvětluje a popisuje, jak se podle něj postupně prolomují hranice mezi kontrolní rolí Rady ČT a reálným zasahováním do dramaturgie a obsahu. „Žádný jiný politik neudělal to, že by si začal stěžovat přes Radu ČT na frekvenci pozvání,“ dodává moderátor a popisuje, jak snaha o vyváženost vede k systému „čárkování“ účasti jednotlivých zástupců politických stran. Moravec mluví i o odvolání dlouholeté dramaturgyně Hany Andělové, které označuje za profesně absurdní krok. „Vydat tiskovou zprávu, že je neprofesionální, je úplně absurdní,” dodává. V jejím příběhu vidí symbol širšího tlaku na veřejnoprávní média a jejich tvůrce. Moderátor se vrací i k vlastní pozici uvnitř České televize a k tomu, jak se jeho role v posledních letech proměnila. Do osobní roviny vstupuje ve chvíli, kdy popisuje vlastní pozici uvnitř ČT. „Nakonec jsem ta černá ovce, která se dozví, že tady ničí Českou televizi. To je úplně absurdní, protože v těch uplynulých 22 letech jsem dělal to, že jsem se snažil věci vysvětlovat,“ tvrdí Moravec. Přesto o své práci mluví bez hořkosti a s nadhledem: „Je to stejně skvělý flám těch 22 let,“ říká o své profesní dráze, ale vrací se i k pocitu, že každý pořad vysílá „jako by byl poslední“. Do rozhovoru vstupují i širší paralely - zkušenosti z BBC, proměna mediálního prostředí, fragmentace publika, ztráta autority institucí a otázka, zda je ještě možné takový proces zastavit. Kde dnes končí redakční autonomie a začíná politický tlak? Je spor o Tomia Okamuru skutečně jen zástupným symbolem hlubší systémové krize? Kdo má dnes reálně moc nad veřejnoprávními médii - novináři, management, rady, nebo politici? A existuje ještě prostor, jak tuhle „plíživou erozi“ zastavit dřív, než se stane nevratnou? Nejen o tom je tento rozhovor.

1. februára 2026

JAN GROLICH. Selhání opozice a „úplně ukradená“ Sněmovna, nevysvětlitelné chování Babiše a vláda expertů

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nemyslím si, že jsme na nějakých třech procentech. Já si myslím, že jsme na nule,“ říká hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich ve chvíli, kdy vysvětluje, proč se rozhodl kandidovat na předsedu KDU-ČSL. Mluví o „normální slušné věcné politice“, o potřebě „odpracovat si to“ a o tom, že změna se nedá udělat za půl roku, ani za rok, ale jen dlouhodobou prací. „Máme tři roky na to tu stranu obnovit a vybudovat,“ říká a opakovaně zdůrazňuje, že ho neláká soupeření s konkrétními jmény, ale posun celé politické kultury. Do rozhovoru se silně promítá jeho kritika stávající opozice i fungování politických stran. Grolich otevřeně mluví o ztrátě důvěry i schopnosti přesvědčit veřejnost. „Všechny ty strany ztratily takovou tu ekonomickou, hospodářskou kompetenci,“ říká a dodává, že bez silných osobností a odborného zázemí není možné znovu získat voličské hlasy. Jihomoravský hejtman ale přibližuje i svůj pohled na styl politiky, komunikaci i vztah k veřejnosti. Odmítá politiku uzavřenou v institucích a procedurách, která se míjí s realitou běžných lidí. „Oni jsou fakt extrémně zavření v té sněmovně,“ říká o parlamentních politicích a dodává, že když s lidmi nejste v kontaktu, tak ztratíte schopnost jim cokoliv vysvětlit. Mluví o zkušenosti z kraje, kde i nepopulární rozhodnutí dokázal obhájit osobním kontaktem a vysvětlováním. „Postavíte se před ty lidi, ať se vás můžou ptát, ať jim to můžete vysvětlit,“ popisuje způsob, jakým chce politiku dělat. Rozhovor se dotýká i celostátní politiky a sporů kolem jmenování Filipa Turka ministrem. Nechápe, proč v situaci, kdy je problém s jmenováním koaličních partnerů, Andrej Babiš nepodniká žádné právní kroky. „Já jsem vlastně nikdy neslyšel ten důvod, proč Andrej Babiš jako premiér kompetenční žalobu nepodal,“ říká a dodává, že pokud předseda vlády za svým kandidátem stojí, má situaci řešit. Zároveň naznačuje, že současná situace ukazuje hlubší krizi vládnutí i koaličního fungování. Mluví o tom, že Andrej Babiš podle něj „nemá vůbec prostor vládnout“, protože je permanentně vtahován do osobních sporů a konfliktů svých partnerů, které odvádějí pozornost od skutečné politiky. V této souvislosti poprvé nahlas připouští i scénář, který i podle něj samotného nemá reálnou šanci na vznik - možnost úřednické vlády. „To je jediná relevantní cesta, kde má smysl se o tom bavit,“ říká a popisuje model vlády expertů s jasným zadáním, na němž by se musely shodnout politické strany i prezident. Co podle něj dnes chybí české opozici? Proč věří, že KDU-ČSL může znovu vyrůst v silnou politickou sílu? Kde vidí hranici mezi srozumitelnou politikou a populismem? A proč si myslí, že „kvalitní opozice má donutit vládu reagovat“? Poslechněte si celý rozhovor.

29. januára 2026

PETR UHLÍK. Duchové, skřítci i pamětníci v Sudetech, role intersexuála i veřejný obraz, který se nedá svléknout

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dějí se tam zvláštní věci,“ říká herec Petr Uhlík o Sudetech, kam se s manželkou odstěhovali z Prahy. Mluví o krajině a mlhách, které ho nutí přemýšlet o smrti, ale i o nečekaných zážitcích, které se k místu vážou. Popisuje „křičící paní“, kterou ve svém domě slýchávají, ale i to, jak ho „někdo vytáhl z postele za nohu“, což mohl podle Uhlíka být bývalý obyvatel domu Ernst, se kterým uzavřel pomyslnou smlouvu, že se bude o místo dobře starat. Zároveň mluví o Sudetech jako o místě, které v sobě nese silnou paměť odsunu a vykořenění. Popisuje, proč vede rozhovory s pamětníky, i to, jak se snaží chápat vztah lidí k místu, do kterého se tolik propisuje minulost. Mluví ale o tom, jak se mu tam proměnil život. „Je to úplně největší změna, kterou jsem si dokázal představit, že ještě zažijeme jako v páru se ženou,” vysvětluje. Velkým tématem rozhovoru je i role v projektu Recordwoman a příběhu intersexuálního atleta Zdeňka Koubka. „Je to příběh člověka, který chtěl ztratit všechno vydobyté a všechnu kariéru jenom kvůli tomu, aby byl prostě obyčejný. Aby byl sám sebou,“ říká herec o tom, proč mu takový příběh připadá neuvěřitelný. A mluví také o odpovědnosti, kterou k tématu cítí - i proto, že se sám s intersexuálním člověkem setkal. “Cítím strašnou odpovědnost vůči těm, kterých se to dotýká,“ dodává. Herec ale mluví také o zkušenosti s rolí vraha Hojera z Metody Markovič. Popisuje, jak za ním lidé chodí na ulici a říkají mu, že by se ho báli. „Pětkrát za den slyším: myslel jsem si, že když vás uvidím, že se vás budu bát…,“ vypráví herec, jak veřejnost někdy těžko odděluje hereckou postavu od skutečné identity a jak ho to postupně vyčerpává. Jak se žije v domě, kde se mísí minulost, paměť místa a zvláštní zkušenosti? Co pro něj dnes znamená práce, domov a klid? Jak se vyrovnává s rolí, která ho v očích veřejnosti proměnila v „toho, koho se lidé bojí“? A kde dnes hledá sám sebe? I to zazní v rozhovoru s Petrem Uhlíkem.

27. januára 2026

PETR KOLÁŘ. Dobyvatel Trump, konec staré Ameriky a jediná cesta pro Evropu

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Pokud chce Evropa přežít v tomto rozkomíhaném světě, musí stát mocností, ať se jí to líbí nebo nelíbí,“ říká Petr Kolář, když mluví o současném světě, ve kterém se podle něj rozpadá představa stability, na kterou jsme byli zvyklí. Bývalý velvyslanec v USA i Rusku a poradce prezidenta Petra Pavla sleduje americkou politiku s otevřeným znepokojením a bez iluzí. O Donaldu Trumpovi mluví jako o politikovi, který uvažuje v logice, kde jeden vyhrává a druhý prohrává a opakuje, že podlézání a lichocení na něj neplatí. Když mluví o NATO, říká, že Trump se chová, jako kdyby Spojené státy nebyly jeho součástí a označuje to za znepokojivé. Silným tématem rozhovoru je i Grónsko. Kolář připomíná, že Trump z něj neslevil a že jeho jednání není jen rétorika, ale součást snahy „vstoupit do dějin“ skrze mocenská gesta a rozšiřování vlivu. Mluví o nejistotě, kterou tento styl politiky přináší. „My vlastně nemůžeme teď v klidu spát, že bylo něco řečeno a že to tak bude,“ vysvětluje exdiplomat. Výrazně se zastavuje také u Venezuely a únosu Nicoláse Madura. Připomíná porušení mezinárodního práva, ale zároveň otevřeně říká, že mu to přišlo „docela sympatické”, protože šlo o diktátora, který „ukradl volby“. Zásadní zlom ale vidí v tom, co přišlo potom - místo nastolení pořádku, práva a svobodných voleb podle něj nastupuje logika moci, vazalství a zájmů. „To jde mimo rámec toho, jak doposud ten tzv. globální západ, vedený Amerikou, fungoval,“ říká Kolář. V debatě o roli Spojených států dodává: „To není Amerika, kterou já znám a kterou jsem pokládal za svůj druhý domov.“ Mluví o proměně společnosti, tlaku na instituce i o atmosféře nejistoty. Trumpův styl politiky podle něj není jen problémem USA, ale zásadní výzvou pro Evropu. „Musí se mu ukázat síla. To je jediné, na co je schopen reagovat nějak konstruktivně,“ dodává. Kolář zároveň vysvětluje, proč Evropa nemůže zůstat jen „peněženkou světa“, ale musí být i politickou a vojenskou mocností. Připomíná staré pravidlo „chceš-li mír, připravuj se na válku“ a opakuje, že solidarita s Ukrajinou není charita, ale investicí do naší bezpečnosti. Jak se podle Koláře mění logika západního světa? Co znamená Trumpova politika pro Evropu? A proč bez vlastní síly nemůže Evropa obstát? Poslechněte si celý rozhovor s Petrem Kolářem.

25. januára 2026

MARTIN VACULÍK. Emancipace blbosti, elektromobil jako řešení, auta v centru politiky

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Když měl Martin Vaculík přijít do studia, mezi kolegy zaznělo: Legenda! Známý automobilový novinář mě ale hned opravil: „Člověk, který je mentálně fit, nemůže snést, aby o něm někdo mluvil jako o legendě,“ řekl a dodal, že se za autoritu nepovažuje. V rozhovoru vysvětluje, že se jen „přicucává k autoritám“, filtruje jejich názory a snaží se je předávat srozumitelnější formou dál. Právě odstup od vlastní důležitosti, snaha nestavět se nad ostatní a věci spíš vysvětlovat než soudit se v rozhovoru vracejí znovu a znovu. Vaculík mluví o vlivu svého dědečka Ludvíka Vaculíka a o jeho schopnosti popisovat svět bez morálního odsudku. „Ta schopnost někoho popsat a vůbec ho nesoudit je úžasná a mně chybí,“ říká otevřeně a naráží tak na chvíle, kdy se vyjadřuje třeba k politice. Připomíná dědovy texty o Rusku a jeho otázku, proč země investuje tolik energie navenek místo toho, aby „to zlepšila doma“ a říká, že právě tyhle myšlenky jsou dnes znovu bolestně aktuální. Rozhovor se dotýká i Vaculíkových politických a společenských statusů, kvůli nimž slýchá: „Ševče, drž se svého kopyta“. Přiznává, že právě tyhle texty mají mnohem větší dosah než psaní o autech a že ho baví „nalákat lidi na auta a pak do nich pustit trochu té prodemokratické, proenvironmentální politiky“. Mluví o tom, proč auta přestávají být pro část společnosti tématem, jak se mladí lidé učí žít bez nich a proč jsou města bez aut pro mnohé vlastně přívětivější. Zároveň ale odmítá jednoduché kulturní války a vysvětluje, proč má v politice znít i hlas motoristů - rozumně podaný, bez popírání klimatické změny. Velká část rozhovoru se točí kolem elektromobility, odporu vůči ní a toho, proč podle Vaculíka nejde jen o technický problém. Popisuje selhání automobilek, servisů i politické komunikace a mluví o „kontrarevoluci všech, kteří byli závislí na klasickém spalováku“. Zároveň říká, že elektromobil dnes považuje za ideální řešení pro většinu běžného provozu a vysvětluje, proč změnil názor. „Elektromobil nebude mít vyšší servisní náklady ani pro druhého, ani pro třetího kupujícího,“ říká a dodává, že největší problém není technologie, ale ekonomické a mocenské zájmy kolem ní. Do rozhovoru vstupují i témata ruské propagandy, Green Dealu, role frustrace ve společnosti a to, čemu Vaculík říká „emancipace blbosti“. „Šetřeme s tvorbou antisystémově naladěných občanů. Už jsme jich vyprodukovali dost,“ nabádá. Kde dnes leží hranice mezi svobodou a ohleduplností? Proč jsou auta symbolem společenských rozbrojů, i když už pro mnoho lidí přestávají být důležitá? A kdo skutečně profituje z odporu vůči změnám? Pusťte si celý rozhovor.

22. januára 2026

JAN TUNA. Boj se zlem, mlčící většina a boží mlýny, kauza KFC a problém Babiš

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Člověk by měl bojovat s tím zlem, na které stačí. A já podle toho žiju,“ říká investigativní novinář a reportér Jan Tuna. Přiznává, že to zní „strašně frázovitě“, ale mluví o tom, že čím je starší, tím silněji vnímá odpovědnost jednotlivce a že zlo podle něj nesílí samo od sebe, ale „lidmi, kteří neudělají nic“. Opakovaně se vrací k představě vnitřního kompasu, který máme všichni a k tomu, jak snadno ho dokážeme překrýt strachem, pohodlností nebo výhodností mlčet. „Většina lidí ví, co je dobře a co je špatně,“ říká Tuna a zdůrazňuje, že právě mlčící většina je pro něj největší problém současné společnosti. Velká část rozhovoru se točí kolem kauzy KFC, která z Tuny udělala terč obdivu i nenávisti. Odmítá, že by šlo o fanatismus nebo osobní vendetu. „Já si prostě myslím, že takhle má investigativní novinařina vypadat – že se do něčeho zakousneš a sleduješ to dál,“ brání se. Popisuje tlak peněz, reklamy a inzerentů v tradičních médiích a otevřeně říká, že kdyby pracoval v redakci, kauza by nikdy nevznikla nebo by skončila prvním dílem. Vysvětluje také, proč dává klíčový obsah zdarma a ne za paywallem: změna podle něj nastává až ve chvíli, kdy je dostatečný tlak veřejnosti, ne když si informace přečte úzká skupina předplatitelů. Do debaty vstupují i jeho pochybnosti, víra v návratnost činů a přesvědčení, že všechno, co v životě učiníme, ať dobré nebo špatné, se nám dříve či později vrátí. Tuna mluví o sobě jako o člověku, který hodně pochybuje, ale přesto je si jistý jednou věcí: že pravda a odpovědnost mají smysl, i když výsledky nejsou okamžité. Ostře se vymezuje vůči Andreji Babišovi, mluví o střetu zájmů, o normalizaci moci i o tom, proč považuje za problém, když je premiér trestně stíhaný. A zdůrazňuje, že je nejdřív občan a teprve potom novinář. Do rozhovoru vstupuje i jeho osobní zkušenost z rodiny. Jan Tuna mluví o svých dětech a otevřeně zmiňuje i komplikovaný porod první dcery, který pro něj byl silným zásahem a momentem, kdy si velmi konkrétně uvědomil křehkost i zodpovědnost. Říká, že právě tyhle zkušenosti v něm posílily citlivost k situacím, kdy jsou ohroženi lidé a zvlášť ti nejslabší. Kde je hranice mezi bojem za dobro a fanatismem? Dá se dnes dělat investigativní žurnalistika bez kompromisů? A co se stane, když se společnost smíří s tím, že se „hlavně do ničeho nešťourá“? I o tom je rozhovor s Janem Tunou.

20. januára 2026

JAN GRAUBNER. Stíny dneška, „zženštilá“ společnost a děti bez táty i mámy

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 73 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Vysmívali se mi. Když se mluvilo o zlých kapitalistech, soudruh učitel se podíval na mě,“ vzpomíná pražský arcibiskup Jan Graubner na dětství, kdy jeho rodinu stát vystěhoval z domu a otce poslal k Pomocným technickým praporům. Víra a původ z něj udělaly dvojitého nepřítele, ale říká, že právě tehdy pochopil cenu svobody - a že „svoboda tu byla a pak přestala být“. Dnes varuje, že se může stát totéž, když společnost zapomene bdít. Připomíná, že se máme tak, jak jsme se v dějinách nikdy neměli, ale zároveň upozorňuje, že současná doba „nese stíny“. Mluví o generaci, která „má problém se svou identitou“, o dětech, které žijí jen s jedním rodičem a o tom, že rozvody se staly něčím samozřejmým. „Dítě má právo na tátu i mámu a bezpečný domov,“ opakuje, a upozorňuje, že práva dospělých mohou někdy jít přímo proti právům jejich dětí.Když lidé argumentují tím, že doba je těžká, nákladná a nejistá, odpovídá: „Je to tak trochu výmluva,“ říká Graubner s tím, že v průběhu let lidé tvrdili totéž. Zároveň trvá na tom, že rovnost neznamená stejnost. „U žen čekám nějakou něhu a ušlechtilost, u mužů nějakou pevnost, odvahu,“ stojí si za svým pražský arcibiskup. A když říká, že společnost je podle něj „zženštilá“, nechce se tím prý dotknout žen, ale naráží na muže, kteří „nerozvinuli mužství“. Jako příklad dává i to, že blízko nás je válka a je otázkou, jestli se k tomu „postavíme chlapsky, nebo se schováme“. Do debaty vstupuje i tam, kde je církev pod palbou: u mše za Charlieho Kirka či sporů kolem kardinála Dominika Duky. Tvrdí, že „emeritní arcibiskup není církev“, ale zároveň říká, že mlčet by znamenalo „nechat krajnici přejít přes polovinu silnice“. A když kněz Tomáš Petráček píše, že žádný jiný církevní vůdce po roce 1989 nenapáchal takové škody jako Duka, Graubner reaguje překvapivě osobně: připomíná, že ho Duka vysvětil, dával výjimky a „byl příliš velkorysý“. Kritika je podle něj legitimní, ale měla by být „ušlechtilá“. Co je ještě hlásání hodnot a co už zasahování do cizích životů? Kde končí obrana a začíná politika? Proč Graubner věří, že rodina je klíčem ke svobodě a proč se neobává, že tím lidi od víry odrazuje? A umí církev otevřít dveře těm, kteří už uvnitř nejsou? I to zazní v rozhovoru.

18. januára 2026

FILIP TITLBACH. Gay identita bez agendy, nespravedlnosti pod reflektorem, politici jako zaměstnanci, hlava jako nepřítel

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Cítím se jako obyčejný novinář. A to, že jsem otevřeně gay, automaticky neznamená, že prosazuji nějaký světonázor,“ říká autor podcastu Studio N Filip Titlbach, když vysvětluje, proč odmítá nálepku aktivisty. Zároveň ale bez zaváhání přiznává, co ho do novinařiny táhne. „Vadí mi nespravedlnost. Mám potřebu ji napravovat, zviditelňovat, namířit na ni reflektor,“ říká o tom, proč by dnes nemohl třeba prodávat letenky, jak si v jednu dobu svého života myslel. V rozhovoru se vrací k pochybnostem, které se mu v práci vracejí. „Občas spadneš do pocitu, že to nemá smysl,“ vysvětluje s tím, že představu klidného života „s kavárnou a knížkami“ přebíjí uvědomění, že kdyby novináři mlčeli, „bylo by to ještě horší“. A zároveň otevřeně přiznává, že větší bolest než kritika zvenčí mu občas způsobuje i vlastní hlava. „Já si dokážu zhnusit život svýma vlastníma myšlenkama,“ popisuje, jak je na sebe občas „nechutnej“ a jak jde o jednu z věcí, na které musí neustále pracovat. Titlbach s velkým důrazem také popisuje, jak nesnese, když někdo někoho šikanuje. Vzpomíná na šikanu v dětství, na úzkost, která ho roky provázela, i na terapii, díky které se „dokázal postavit na vlastní nohy“. A dodává, že vše se nakonec propíše i do toho, jak mluví s lidmi, kteří rozhodují a drží moc. „Mluvím s nimi z pozice zaměstnavatele. Spravují tuhle zemi a jsou placeni i z mojí peněženky,” říká s tím, že ke všem politikům přistupuje stejně kriticky bez ohledu na jejich názory. Naopak se mu často děje, že se politici snaží do prostoru vnést témata, o kterých si myslí, že by na něj mohla působit. „Řeknou ‚já chci manželství pro všechny‘, aniž bych se na to ptal, protože jsem otevřeně gay. A mě to vůbec nepůsobí,“ dodává Titlbach. A taky přiznává, že je někdy vystaven tlakům z obou stran: po rozhovorech o Izraeli a Gaze byl jednou označovaný za „hamásníka“, jindy za „obhájce Netanjahua“, přestože chce přinášet různé perspektivy. „Myslím si, že jediná správná věc, kterou jsem mohl v tu chvíli udělat, je pozvat obě ty strany a nechat dva odborníky z různých pohledů vysvětlit ten konflikt,“ dodává. Jak dlouho se dá zůstat „jen“ novinářem, když svět před očima polarizuje? Proč je spíše pesimista než optimista a obává se, že svět spěje někam, kam nechceme? A jak dnes vnímá rodný Sokolov? Poslechněte si celý rozhovor.

15. januára 2026

MAREK HANČ. Talent Andreje Babiše a vládní „ples příšer“, nebezpečný šum Okamury a svět, který není černobílý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nemyslím si, že jsem výrazně pomohl úspěchu Andreje Babiše, on v zásadě pomohl mně, protože mi udělal jméno,“ říká politický marketér Marek Hanč, když vzpomíná na roky po boku současného premiéra. „Brzdili jsme ho. Ale byl skvělý klient, přirozený talent,“ dodává s tím, že odděluje „bílé od černého“ a že jeho profese je služba. Zároveň připouští, že politika pro něj byla „droga“ a že chtěl dělat „pro lídra na trhu a vyhrát ty volby“, přesto si dnes podle svých slov vybírá klienty jinak. Hanč odmítá nálepku Babiše jako muže, který „zatáhne zemi na východ“. Připouští ale i ten vnitřní rozpor - že ANO dnes stojí vedle SPD a Motoristů, kteří mohou být pro část společnosti extrémem. „Je to trochu Andrej Babiš a 'ples příšer’ a falešných proroků. Oba ti partneři si ale začínají uvědomovat rizika té spolupráce,“ říká o vztahu v koalici a zdůrazňuje, že radikální proud s afinitou k Rusku je „na úrovni dvaceti procent a neroste“. Mluví také o kriticích, kteří podle něj často dělají to, co jinde odsuzují - třeba když na Letné odpůrci Andreje Babiše vyvěšovali fotky Marka Prchala s jejich osobními čísly. „Já nemám rád rozdělování na my a oni,“ dodává. Když mluví o budoucnosti, přidává Hanč i širší perspektivu. „Zažili jsme nádherných 30 let. A mysleli jsme si, že to je na pořád,“ říká s tím, že posle něj nás čeká koncert velmocí, pragmatismus a věk sobeckosti. „Dobře už bylo,“ dodává a říká, že buď se na nová pravidla adaptujeme, nebo budeme „vysílat a konzumovat šum“. V rozhovoru přiznává i slabá místa – dopad kampaní na rodinu i fakt, že část lidí ho vždycky bude vnímat přes minulost ANO. „Už mě to netrápí. Já jsem profík. A politický marketing nemůže za vaše posrané životy,“ říká bez vytáček. Kde vidí chybu současných elit? Proč ANO pořád roste a co udělaly kampaně Spolu špatně? Jaké zkušenosti si přivezl ze svých cest do USA? A proč vstoupil do aktivních záloh? Poslechněte si celý rozhovor.

13. januára 2026

DOKTOR VŠEVĚD. Selský rozum a hloupí lidé mezi námi, vyhoření a úspěch Na lovu, práce jako historická „detektivka“

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Hloupí lidé byli vždycky, jen jsou dnes víc vidět,“ říká historik, geograf a vysokoškolský pedagog Jiří Martínek alias Doktor Vševěd z pořadu Na lovu. Přiznává, že někdy s údivem sleduje, jak se lidé bez znalostí pasují na experty i jak lidé s „vysokou školou života“ mohou doputovat až do parlamentu. Přesto by podle něj bylo chybou propadat beznaději. „Normální rozum, nic nepřehánět, nehledat šílené teorie,“ shrnuje svůj přístup k tomu, čemu se říká selský rozum a připomíná, že skutečná odbornost má stále hodnotu, i když vedle virálních videí někdy zaniká. Martínek mluví o své práci jako o „historické detektivce“, o pátrání v matrikách a dohledávání souvislostí, ke kterým se žádná umělá inteligence nedopátrá. „Umělá inteligence není moc lepší než vyhledávač,“ dodává a vysvětluje, proč ve své akademické práci pokračuje i ve chvíli, kdy narazil na kariérní mantinely a pocit, že „výhled dopředu je spíš horší“. Otevřeně mluví také o vyhoření, ale i tom, že nechce odejít, protože ho to pořád strašně baví. Martínek vzpomíná na dobu, kdy do jeho profesního života vstoupila televizní soutěž Na lovu, která mu otevřela dveře k publiku, jež se počítá na miliony. „To, co umím, dneska můžu předvést celému národu,“ říká a popisuje, jak se z lovců stala parta, která spolu jezdí na dovolené. Přiznává ale také, že někdy si opravdu přeje vyhrát za každou cenu - třeba když se někdo v soutěži nechová příliš sympaticky. „Ale zatím se nestalo, že by mě porazil někdo, komu bych to výrazně nepřál,“ říká Doktor Vševěd. Když dojde na politiku, dívá se Martínek na svět s velkým nadhledem. Komentuje vojenské akce i velmocenská gesta typu „odvezeme si prezidenta z jiné země“ a říká, že Spojené státy dělají to, co jinde kritizují. Přirovnává to k Putinovi na Ukrajině a dodává, že „Putin by jim to možná mohl závidět“. Pokud jde o debaty nad možnými plány amerického prezidenta ohledně Grónska, s úsměvem dodává, že někdy není jisté ani to, jestli Donald Trump ví, kde vlastně je. K čemu je dnes znalost, když lidé spoléhají hlavně na umělou inteligenci? Jak Martínkův život změnila televizní soutěž? Co mu vadí nejen na české politice a kde vidí největší chyby současné levice, kterou dlouho volil? I to zazní v rozhovoru.

11. januára 2026

MARIKA ŠOPOSKÁ. Ženská dřina a falešná představa o vztazích, od pohádek k temnější stránce, děti jako zrcadlo

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Možná mám pocit, že to v něčem teprve začíná,“ říká herečka Marika Šoposká, která před kamerou stojí už dvacet let. Vzpomíná, jak ji filmaři tehdy chtěli „jako typ“ a proč natočila během pár let pět princezen. „Už jsem si říkala: kdo se na to chce koukat, pořád ta samá princezna,“ říká s tím, že vše proměnilo až sociální drama Poupata. Dnes ji diváci mohou vidět třeba v kriminálním seriálu Oktopus, kde mnohé stále překvapuje, že se její postava neusměje. „Mirek Krobot se tam taky nesměje,“ říká s nadsázkou o roli kapitánky Fáberové, která má podle herečky v sobě i něco z ní samotné. Šoposká vzpomíná i na dětství a léta strávená v Makedonii i první třídu, kde se “rvala”. Popisuje také, jak dnes vidí, že její děti jsou jejím zrcadlem. Herečka mluví ale i o svém vztahu s manželem, který trvá patnáct let. „Dlouhodobé vztahy jsou strašně těžké. ‘Milujeme se čím dál víc' je trošku fake,“ popisuje otevřeně, ale zároveň dodává s jistotou, že našla „toho pravého“. Zároveň ve vztazích věří v intuici a to, že člověk pozná, kdy narazí na limit. Šoposká ale otevřeně mluví i o tématu nerovnosti. „Ženy musí rozdávat úkoly a někdy je to strašně únavné a vyčerpávající,“ popisuje s tím, že v práci od kolegů nikdy neslýchá, co musí dělat až přijedou z natáčení, nebo co potřebují děti do školy. A dodává, že nestačí říct, že je to „nefér“: „To nic neřeší,“ říká herečka a dodává, že by otázky společnosti na péči o rodinu a domácnost měly směřovat i na samotné muže, aby s tím byli také konfrontováni. Herečka mluví ale i o hranicích soukromí a o tom, jak její syn nechce, aby ho dávala na sociální sítě. Sama je prý zvědavá na to, jak se k tomu jednou postaví rodiče, kteří tuhle otázku u svých dětí neřeší. Jak Šoposká vzpomíná na dobu, kdy se stala mladou matkou? Dá se s náporem povinností, které mají ženy na svých bedrech, něco dělat? A proč je podle ní důležité mluvit o tom, že dlouhodobé vztahy jsou i práce? Poslechněte si celý rozhovor.

8. januára 2026

TOMÁŠ POLÁČEK. Totální víra v lidi, sirotek píšící Husajnovi a v čem se v Rusech mýlíme

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Totálně věřím lidem,“ říká novinář a spisovatel Tomáš Poláček, když mluví o svém přístupu k životu a o lidech, které potkává na svých cestách. Platilo to i naposledy, kdy se znovu vydal stopem až do Ósaky, přestože sám říká, že „stopovat se má buď v mládí, nebo ve stáří. Ne ve středním věku“. I přestože to z jeho textů může někdy působit idylicky, v rozhovoru popisuje, že stopování má svoje velké úskalí. „Lidem za svezení neplatím, ale platím jim tím, že jsem dobrý a usměvavý společník,“ říká novinář a vysvětluje, že když za den potká desátého člověka, je těžké být extrémně milý a znovu rukama i nohama vysvětlovat, kdo je vlastně zač. „Člověk navíc musí být takový, že mu nevadí, že absolutně neví, kde bude večer a kde bude spát,“ říká o nejistotě a nepohodlí spojené s takovým typem cestování, které podle něj vyžaduje specifickou povahu. Mluví proto o zvláštním stavu, do kterého se na cestách dostává. „Vždy se dostanu do nějakého módu, kdy se úplně odlehčím. Najednou nevážím sedmdesát, ale třeba patnáct kilo. Nemusím chodit na záchod a nic mě nebolí,“ popisuje moment, kdy se tělo obrní a funguje, dokud musí. Tenhle stav se podle něj zlomí až v cíli. „Během jednoho piva se mi vrátí všechno,“ říká o chvíli, kdy únava i bolesti doženou cestovatele najednou. Poláček mluví i o tom, jestli má někdy strach o svoje bezpečí. Říká, že z 283 řidičů na poslední cestě narazil jen asi dvakrát na lidi, kteří pro něj byli ohrožující a že jedinou zemí, kde se opravdu necítil dobře, bylo Kongo. Zároveň mluví o rodině - o manželce, která doma zůstávala s dětmi, když on byl měsíce pryč i o tom, že dnes už další dlouhou cestu sám neplánuje. „Ještě jednou bych jel, ale s dětma,“ říká a přiznává, že právě společné stopování s dcerou a synem je představa, která ho láká. Poláček otevřeně mluví i o své novinářské pozici a o tom, že se vždy snaží být v debatách smířlivý a slušný. Říká o sobě, že má rád Petra Fialu i Andreje Babiše, Václava Havla i Václava Klause a že tenhle jeho přístup k životu zůstává často nepochopený. „Všichni myslí, že si dělám prdel, ale já mám takovéhle celoživotní nastavení,“ vysvětluje novinář a spisovatel. V závěru se dotýká i Ruska, o němž má podle něj Česko často zkreslené představy. Mluví o setkáních s obyčejnými lidmi, kteří se k němu chovali vstřícně a zároveň říká, že o válce s nimi mluvil otevřeně - často se přitom dozvídal, že je strašlivě štve. Jak se žije s bezvýhradnou důvěrou k cizím lidem? Co stopování bere a co dává? A kde má tahle filozofie svoje limity? I o tom je rozhovor.

6. januára 2026

BOHUMIL PEČINKA. Normalizační praktiky nové vlády, asociál Turek a Babišovo hlasování jako nový Mnichov

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 67 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Politické strany ve vládě si jen hrají na demokratické politické strany. Jsou to jen kulisy,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy & Politika Bohumil Pečinka, když popisuje současnou podobu nového vládního kabinetu. Podle něj se skutečná podoba moci ukáže až ve chvíli, kdy Andrej Babiš projde hlasováním o vydání k trestnímu stíhání a přestane být na svých partnerech závislý. „V tu chvíli se ta politika rozvine a my budeme moct říct, jak ten systém vlastně vypadá,“ říká. V rozhovoru mluví o návratech obrazů, které mu připomínají normalizaci – scénu „omluvných“ videí ministra obrany za SPD Zůny poté, co označil Rusko za agresora, označuje za „strašně trapnou a ponižující situaci“. Zároveň vysvětluje, proč by jako poslanec nehlasoval pro vydání Tomia Okamury ke stíhání a proč považuje nadužívání trestního práva za dlouhodobý problém českého státu. „Už od dob komunismu tady je zvyk řešit všechny situace trestním právem,“ říká. Silná část rozhovoru se točí kolem Filipa Turka a sporu o jeho případné působení ve vládě. Pečinka o něm mluví bez obalu. „Na mě působí jako absolutní asociál, který přišel z jiného světa,“ říká a dodává, že jedenáct let podnikání bez živnostenského oprávnění je podle něj znakem člověka stojícího mimo systém. „To je úplně za hranou představivosti, že by ministr mohl tohle udělat,“ dodává a varuje před legitimizací přístupu, kdy zákony platí jen pro někoho. Rozhovor se dotýká i vztahu České republiky k Ukrajině a Pečinkova rozčarování z postoje Andreje Babiše, který podle něj popřel historickou zkušenost země, jež sama zažila zradu a nezájem spojenců. Hlasování na Evropské radě označuje za „obrovské zklamání“ a přirovnává český postoj k pozici Nevilla Chamberlaina. Řeší ale také proměny médií a nástup „kmenové“ mentality. Pečinka mluví o tom, proč část politiků už nemá potřebu chodit do konfrontačních rozhovorů a proč novinář podle něj nesmí být jen ozvěnou své bubliny. „Hlavní úskalí je nebýt formulátorem pocitů, které si vynucují čtenáři,“ říká. Kdy se z kulis stane skutečná moc? Kde končí politická taktika a začíná normalizační logika? A co vypovídá o státu, když se do vlády dostávají lidé, kteří podle Pečinky „stáli mimo systém“? I to se dozvíte v rozhovoru.

1. januára 2026

JAKUB PRACHAŘ. Počítání času a štěstí po čtyřicítce, trapnost a vypnutý mozek, “ošklivý” internet, na který děti nepatří

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Život počítá na Vánoce a kapry se salátem. „Když budu mít kliku, budu jich mít třeba ještě čtyřicet,“ říká herec, moderátor a hudebník Jakub Prachař a popisuje čas, kdy začal víc přemýšlet a uvědomovat si vlastní konečnost. Vzpomíná na dobu, kdy měl roční dítě a „vše se míchalo“ a dodává, že dnes se cítí zase dobře. Mimo jiné i proto, že mu došlo, že štěstí nepřijde samo. „Musíš se rozhodnout, že proto něco uděláš, protože samo se to neudělá. To je blbost,“ říká, jak sám začal dělat konkrétní změny. I když nemá rád slovo „terapie“, sám si ověřil, že je dobré občas za někým zajít a poradit se, protože si tím člověk ušetří spoustu času. V rozhovoru se opakovaně vrací k humoru, který je nedílnou součástí jeho profesního světa. Podle něj funguje jen ve chvíli, kdy člověk nemá pochybnosti. „Musíš vzít mozek a na chvilku ho odložit někam vedle,“ popisuje, že člověk se musí především uvolnit a přestat se stydět. Prachař otevřeně mluví i o tom, proč se přestal zabývat tím, co se o něm píše na sociálních sítích. Spousta lidí se podle něj trápí tím, jak je internet ošklivý, ale často také záleží, jestli si to člověk nechá připustit k tělu. „Mám obrovskou výhodu, že tímhle netrpím. Je to hrozně osvobozující,“ dodává herec a bavič, ale také přiznává, že mu vadí, když jsou na internetu vyobrazovány děti a každý může vědět, jak vypadají, co dělají a kde jsou. „Není náhodou, že se nejchytřejší a nejbohatší lidé snaží o to, aby neměli žádnou digitální stopu,“ vysvětluje Prachař, proč si dává pozor i na to, jak se na internetu objevuje jeho dcera. V rozhovoru mluví také o novém filmu Dream Team, který je inspirovaný skutečným příběhem falešného paralympijského týmu. Podle něj nejde jen o komedii, ale i o připomínku toho, jak snadno se přehlížejí lidé, kteří sportují navzdory handicapu, často bez dostatečné podpory a zázemí. „Paralympiáda je setkání opravdových hrdinů,“ dodává Prachař. Jak vnímá debaty o hranicích humoru? Kdy má smysl vypnout hlavu a kdy naopak zpozornět? Jak si v době sociálních sítí udržet lehkost, humor a klid? A proč už radši tolik nemluví o vesmíru? I o tom mluvil Jakub Prachař.

30. decembra 2025

DANIELA KOLÁŘOVÁ. Tanky v ulicích a trest za nepolíbení Husáka, chybějící sebereflexe společnosti, těžké osobní chvíle i víra nalezená v přírodě

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nadávám jen sama sobě, nikomu jinému,“ říká herečka Daniela Kolářová, když mluví o tom, proč je podle ní důležité umět si přiznat vlastní chyby a nesvádět všechno na okolnosti, dobu nebo druhé lidi. V rozhovoru se opakovaně vrací k tomu, že společnost podle ní příliš snadno hledá viníky všude jinde než u sebe - a že právě tahle neschopnost sebereflexe se pak promítá do politiky nebo veřejné debaty. Mluví o zkušenosti ženy, která prožila okupaci v roce 1968, normalizaci i polistopadové vystřízlivění. Vzpomíná na tanky v ulicích, na výslech poté, co zvedla ze země plakát s Dubčekem i na rozhodnutí nepodepsat souhlas se vstupem „spřátelených vojsk“. Popisuje, jak snadno může přijít ticho, nevyslovený zákaz práce a pocit bezmoci - a jak důležité je v takových chvílích nepřestat jednat důstojně. Otevřeně mluví i o své krátké zkušenosti z politiky po roce 1989, o ztrátě ideálů a o tom, jak ji dnešní parlamentní debaty naplňují spíš obavami než pobavením. „Ta slušnost prostě padá,“ konstatuje herečka. Do rozhovoru se promítá i její herecký život: roky ve Vinohradském divadle a chvíle, kdy jí kvalitní práce dodávala sebevědomí, ale i období, kdy o něj znovu přicházela a setkání s dobrými i destruktivními režiséry. Mluví o osobních ztrátách, o péči o nemocného manžela Jiřího Ornesta i o tom, proč pro ni bylo zásadní, aby mohl odejít doma. „Když přijdu domů, pořád volám do jeho pokoje,“ říká otevřeně, jak s manželem i po jeho odchodu podvědomě komunikuje. A mluví také o spiritualitě, kterou nenašla v církvi, ale v přírodě. „Já se hrabu v hlíně a vlastně se modlím,“ říká o práci na zahradě, která je pro ni lékem na úzkost i prostorem, kde člověk může najít hlubší smysl. Co dnes znamená žít v pravdě? Kde se láme osobní odvaha? A proč podle Daniely Kolářové nezačíná změna společnosti u politiků, ale u každého z nás? I tohle zazní v rozhovoru.

25. decembra 2025

ZBIGNIEW CZENDLIK. Svět se neřítí do ďáblovy řiti, „přežraná“ společnost, světlo silnější než tma a proč hladit lidi raději než telefony

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Říká, že si dnes mnohem častěji hladíme telefony než lidi. Prstem přejíždíme po displeji, dáváme mu pozornost a péči, zatímco mezi sebou máme čím dál větší odstup. Podle římskokatolického kněze Zbigniewa Czendlika bychom měli takovou lásku dávat raději lidem okolo a vysvětluje, proč je proto důležité potkávat se tváří v tvář i proč bychom neměli zapomínat dívat se na život i svět z různých perspektiv. O sobě přitom mluví jako o bytostném optimistovi, který vždycky věří v „happy end“. Používá k tomu přitom jednoduché přirovnání: v temné místnosti bude mít vždy světlo tu vlastnost, že pronikne do tmy - ne naopak. A podobně přistupuje i ke smíchu: „Směju se, když je mi dobře a směju se, i když je mi blbě,“ říká a vysvětluje, že smích pro něj není výrazem nálady, ale způsobem, jak ovlivňovat vlastní nitro. Otevřeně přitom mluví o tom, že obraz, který o něm vzniká na sociálních sítích, je iluze. „To nejsem já,“ říká a připomíná, že i on má dny, kdy je unavený, protivný nebo mu není dobře a rozhodně se mu do ničeho nechce. Czendlik se zároveň vymezuje proti představě, že dnešní doba je výjimečně špatná. „Svět se neřítí do ďáblovy řiti,“ říká bez obalu a dodává, že lidstvo se v mnoha ohledech nikdy nemělo lépe. Problém podle něj není v realitě samotné, ale v tom, že se soustředíme hlavně na to, co nemáme. „Milujeme to, co nemáme a neumíme se radovat z toho, co máme,“ říká a mluví o společnosti, která je podle něj „obézní“ - nejen tělem, ale i duší a rozumem. A to nám bere sílu vidět správně věci kolem nás. V rozhovoru vysvětluje, proč má na faře zakázané politické debaty, jak snadno politika i církev lidi rozdělují a proč podle něj skutečná víra lidi spíš spojuje. Zároveň ale říká, že klid neznamená nezájem. Jsou hodnoty, za které je připraven se postavit - například nezávislost veřejnoprávních médií. Dostává se i k tématu smrti, umírání a strachu z opuštěnosti, k potřebě nemít „resty“ a k přání, aby po něm jednou zůstal hlavně klid. Co podle něj lidem dnes nejvíc chybí? Kde končí nadhled a začíná odpovědnost? A proč má pocit, že změna perspektivy je někdy důležitější než další hlasitý názor? Poslechněte si celý rozhovor.

23. decembra 2025

ADÉLA GONDÍKOVÁ. Smích, který prodlužuje život, bratr jako motor a „správný čas“ s Jiřím Langmajerem

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Jako dítě byla introvertní a styděla se říct obyčejné dobrý den. Po tomhle setkání bych to herečce a moderátorce Adéle Gondíkové skoro ani nevěřil. „V dětství jsem ale fakt nemluvila,“ říká, když se vrací k vyrůstání v Sokolově, kde mluvení před lidmi představovalo „úplnou katastrofu“. Dnes přitom patří k nejznámějším hlasům českého rozhlasu a televize - víc než promyšlený plán ale podle ní šlo o souhru náhod. „Všechno je štěstí a náhoda,“ opakuje v rozhovoru a otevřeně přiznává, že žádné velké herecké ani moderátorské ambice nikdy neměla. „Kdyby se mě někdo zeptal, jestli chci moderovat takhle velký pořad, tak bych určitě řekla ne,“ říká Gondíková bez váhání a dodává, že by klidně zůstala někde ve sklepě v divadle a dělala alternativní divadlo „za dvě koruny“. Klíčovou roli v jejím životě sehrál bratr Dalibor Gondík, který ji postupně vtahoval do světa rádia i televize, i když ona sama o sobě tvrdí, že byla vždycky spíš ta, která pochybovala a brzdila. Vzpomíná na svou první práci v rádiu, odkud ji kvůli „absolutní neschopnosti“ dokonce vyhodili, protože četla zprávy a vždy se u toho smála. Právě smích, který ji provází celý život, považuje za obranu i záchranu zároveň. „Mám pocit, že mi to prodlužuje život,“ říká a přiznává, že se smála i v situacích, kdy by to jiným přišlo nepatřičné - dokonce i při porodu. Slávu, kterou zažívala na přelomu tisíciletí, ale Gongíková nikdy nevnímala jako náhlý zlom. „To nešlo ze dne na den,“ říká a odmítá představu, že by tehdy žila životem nedotknutelné televizní hvězdy. V rozhovoru mluví i o vztahu a manželství s hercem Jiřím Langmajerem, o němž vypráví s typickým nadhledem. Herečka a moderátorka otevřeně říká, že svatba pro ni nikdy nebyla zásadní. „Mně to nepřišlo vůbec podstatné,“ popisuje, proč by se sama vdávat nechtěla a proč ji Langmajerova žádost o ruku zaskočila natolik, že na něj „tři minuty koukala“. Mluví také o tom, proč si myslí, že se potkali ve správný čas, o každodenních drobnostech, které by v jiném období života mohly přerůst v konflikt i o tom, že i její humor a smích má ve vztahu své zásadní místo. Jaké je žít bez velkých ambicí, ale s radostí ze života? Proč je pro ni smích základní strategií přežití? A co všechno by se stalo, kdyby bratra v jejím životě neměla? I o tom je rozhovor s Adélou Gondíkovou.

21. decembra 2025

ANNET X. „Sexy póza“ a pochybnosti, které zůstanou v hlavě, nové album a návrat k sobě, opatrnost kvůli rodině i víra jako opěrný bod

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 49 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Mám pocit, že s každým projektem se musím vracet sama k sobě,“ říká zpěvačka a raperka Aneta Charitonová alias Annet X. Popisuje chvíli, kdy je jedna kapitola hotová a ona si znovu pokládá stejnou otázku, kým vlastně sama je. Vypráví také o tom, co pro ni vůbec znamená jméno Annet X, pod kterým vystupuje. „Začalo to pro mě být takové alter ego, abych se nějak uchránila,“ říká o personě, kterou si vytvořila. V rozhovoru otevřeně popisuje vztah ke svému tělu a k takzvané „sexy póze“, kterou vnímá spíš jako manifestaci přijetí než snahu někoho lákat. Přiznává také, že přišel moment, kdy se při jednom natáčení necítila kvůli přihlížejícím ve svém outfitu dobře. Zároveň mluví o tom, proč je v tom, co říká veřejně, opatrná. Charitonová má ruské kořeny a cítí se jako Češka, některá vyjádření o Rusech se jí ale i tak dotýkají. „Jakmile se to týká mých nejbližších, tak mě to bolí. Je to fakt strašidelný,“ říká. V rozhovoru popisuje i práci na svém posledním albu BBYGIRL a přiznává, že v textech je tentokrát otevřenější než dřív. Mluví o konkrétní písni, který detailně popisuje jednu situaci a také o tom, že se musela připravit na to, jak desku uslyší její rodiče. Vrací se také ke spolupráci se svým partnerem Jakubem Strachem alias Nobody Listen, výraznou postavou české elektronické scény. Dotýká se představy části publika, že ji do hudebního světa „vytáhl“. „Párkrát mě to naštvalo a byla jsem z toho nejistá,“ říká raperka o tom, že je občas těžké pracovat s pochybami, které lidé zasejí a zároveň přiznává, že pozice žen v hudebním světě je jednoduše „jiná“. Nakonec se vrací také k víře, se kterou vyrůstala. „Nejsem praktikující člověk, ale líbí se mi, že se mám o co opřít,“ říká hudebnice. Právě i díky ní prý nejspíš nikdy neměla chuť objevovat svět drog, který je v prostředí, kde se pohybuje, rozšířený. Kde dnes končí Annet X a kde začíná Aneta Charitonová? Jak mluvit otevřeně a zároveň chránit rodinu? Co všechno je ještě ochotná pustit ven a co si chce nechat jen pro sebe? A proč má pocit, že právě ve chvíli, kdy si říká „nevím, jestli to bude fungovat“, vznikají věci, které jsou nejpravdivější? Poslechněte si celý rozhovor.

18. decembra 2025

JAN PUNČOCHÁŘ. Kuchařská ega, cesta z lidského pekla ve Švýcarsku k Hell’s Kitchen i „vzteklá čivava“, která musela změnit priority

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Dříve tvrdil, že nechce mít vlastní restauraci a přitom jen pár týdnů před natáčením otevřel už několikátý podnik. „Pořád se cítím hlavně jako kuchař,“ říká Jan Punčochář, který se kromě své šéfkuchařské role a pozice majitele restaurací stal i moderátorem české verze show Hell’s Kitchen, kde působí jako samozřejmý lídr. V rozhovoru popisuje, jak se z učně, který po směně ve švýcarské kuchyni „občas poplakal do polštáře”, stal člověk, kterého baví i po třiceti letech stát u plotny. „Jsem asi magor, nemůžu bez toho být. I když mám volno, tak vařím,“ říká a s úsměvem vypráví, proč doma připraví radši tři chody než jeden. Mluví o tom, jak se změnila kuchařina po covidu, i proč dnes už nechce křičet na kolegy. „Dřív jsem byl malá vzteklá čivava, teď už jsem hodný pejsek, který to radši tisíckrát vysvětlí, aby tam ty lidi vydrželi,“ přiznává Punčochář. A také vtipkuje, že největší „debilitou“ bylo otevřít řízkárnu, protože každý má pocit, že řízek umí nejlíp. „Hrozně bojuji s tím, jak lidé nechápou, že když je dobře usmažený telecí řízek, tak je nafouklý a když se do něj zakrojí, tak strouhanka odpadne,“ vysvětluje a popisuje, jak je občas těžké bojovat s myšlenkou, že „maminka to dělala jinak“. Otevřeně mluví o tvrdém prostředí gastronomie, o kuchařském egu, o tlaku na kvalitu i o tom, proč se dnes jeho priority posunuly od honby za michelinskou hvězdou k jiné věci: k lidem, které vede. „Mám přes šedesát zaměstnanců - šedesát hlav, které musí každý měsíc dostat výplatu. Můžu mít hvězdu a být na nule, nebo ji nemít a mít plnou hospodu. Musel jsem si to hodit jinam,“ říká známý šéfkuchař. A přiznává, že televize ho změnila. „Byl jsem zakřiknutý a otrkalo mě to. Když si stoupnu před tři sta lidí, nezakoktám se a nejsem z toho nervózní,“ dodává Punčochář. A taky tvrdí, že když jde do restaurace, nechce být “rejpal”. Jídlo vnímá především jako něco, co si jde užít a sdílet s lidmi, které má rád. I proto prý dnes více fandí tomu, když je na stole co sdílet, než aby si vybral degustační menu o deseti chodech. Jaké bylo procházet „lidským peklem“ ve švýcarské kuchyni? Proč je v dnešní gastronomii těžké udržet motivované lidi? A co dělá šéfkuchaře, který ani doma neumí uvařit jen jeden chod, opravdu šťastným? Poslechněte si celý rozhovor.

16. decembra 2025

IGOR OROZOVIČ. Feministické debaty a humor, tři profesní světy, otcovství jako zlom i těžká role v Monyové

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Mám pocit, že herec nemá tolik co sdělit světu a rád zároveň spoustu věcí sděluje,“ říká herec a hudebník Igor Orozovič, když vysvětluje, proč nesnáší herecké rozhovory a proč má pocit, že se v nich pořád dokola opakuje „ta samá nekonečná smyčka“. Přesto ale na rozhovor přišel - dnes už prý ví, že musí své věci „dostat mezi lidi“. Zároveň mluví o tom, jak se jeho práce dělí na tři světy: Národní divadlo, kde se o herce stará instituce, film a seriály, které jsou buď umělečtější nebo komerčnější a vlastní tvorbu, kde je člověk zodpovědný sám za sebe. Popisuje také, jak se v hudbě neustále pere s „nezaprodat se“ a přitom vytvořit něco, co si najde cestu k lidem. A přiznává i jak se bál, že ho poslední film Na horách bude tlačit do komerce a nakonec podepsal až ve chvíli, kdy mu dovolili napsat k filmu intimní písničku. Orozovič ale mluví i o otcovství, které z něj udělalo člověka, který chodí notoricky o patnáct minut později a také někoho, kdo víc odmítá práci. Vypráví také, jak rychle peníze mění lidské hranice i o tom, jak ho množství aktivit vede k tomu, že má někdy jen tři volné večery v měsíci. Pak přichází téma, které ho rozpálí nejvíc: herec popisuje, jak rychle se mění společenská citlivost a staré vtipy se stávají „nekorektními inscenacemi“ a jak se dá cokoliv vytrhnout z kontextu. Jak příklad dává jeden ze svých kabaretů, kde se schválně staví do role „blbce“, ale popisuje i případ, jak jedna jediná věta v písni dokáže spustit lavinu interpretací, že pojednává o znásilnění. „Považuji se skoro za feministu. A pak člověk občas narazí na tohle,“ dodává k tomu, že za cílem některých kritik vidí občas jen snahu zvýšit si dosah na sociálních sítích. Orozovič se krátce dotýká i natáčení série o spisovatelce Simoně Monyové, kde hraje partnera, který nakonec vzal autorce život. Popisuje, že jde o neobhajitelný čin, ale i to, jak se i přesto pokouší k postavě přistoupit s citlivostí. „Hraju člověka, který řeší nějaké problémy, měl nějaké poruchy a špatné rodinné vzorce. A vůbec to není tak jednoduché,“ říká herec, jak náročné bylo do postavy vplout. Co je pro Igora Orozoviče úspěch? Kde je hranice mezi autenticitou a pohodlím? Jak se neztratit mezi divadlem, filmem, hudbou a rodičovstvím? A proč si myslí, že v době rychlých společenských změn je nejdůležitější otevřenost a respekt k druhému? I tohle zazní v rozhovoru.

11. decembra 2025

DANIEL STACH. Nebezpečí, které musíme řešit, obrovská důvěra diváků, rozhovory s Nobelisty i okamžiky, které vidí rodič úplně jinak

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Když to nedokážete říct jasně, sami tomu nerozumíte,“ říká novinář a moderátor Daniel Stach, který za třináct let v Hyde Parku Civilizace udělal rozhovor se čtyřiačtyřiceti nositeli Nobelovy ceny. O své práci nemluví jako o výkonu, ale jako o řemesle, které stojí na disciplíně, přípravě a neustálém hledání toho, co může posunout dál. „Já to chci rozdrbat do mikročásteček, abych našel, co se dá zlepšit a posunout hranice,“ popisuje a dodává, že je podle něj lepší učit se z úspěchu než z chyb. Zároveň přiznává, že důvěra diváků je závazek i tlak: lidé mu posílají zdravotní zprávy svých blízkých, prosí o rady a dokonce i o to, zda by „nešlo zařídit, aby letadlo letělo níž“. „To je příliš velká důvěra,“ říká s tím, že se snaží diváky vždy alespoň nasměrovat tam, kde jim mohou pomoci. V rozhovoru mluví o tom, jakou roli v jeho práci hraje pochybnost a pokora. „Já vím, že jsem ten blbější. A vždycky budu ve srovnání s těmi lidmi,“ říká o vědcích, se kterými mluví. Otevřeně popisuje, jak přemýšlí o vlastním sebevědomí - a proč si ho musí „dovolit“ mít po dobu rozhovoru, aby pak mohl rozmontovat každou chybu. S velkým díkem mluví osvé rodině: „Mě vychovávali v tom, že když něco chceš, tak si za tím jdi. A pak neseš následky,“ říká s tím, že by si své rodiče nemohl vybrat lépe. A zároveň s obdivem mluví o pohledu svých dětí na svět, který ho nutí vracet se k tázavému pohledu na svět. „Je to skvělé! Ptají se: Proč nemá vítr ruce?“ cituje jejich otázku, kterou považuje za dokonalý příklad způsobu myšlení, který člověka někam posouvá. Daniel Stach vypráví i o momentech, kdy se dostává na okraj vlastních možností - třeba o setkáních s přeživšími holokaustu, které ho zasáhly mnohem víc, než čekal. Popisuje, co s ním udělalo vyprávění o tom, že když se dětem nevešlo číslo na předloktí, „vytetovali ho na nožičku a pak je poslali do plynu“. A také příběhy matek, které volily smrt spolu se svými dětmi místo přežití bez nich. „V okamžiku, kdy máte malé děti, to vnímáte úplně jinak,“ říká. Přiznává, že takové rozhovory ho dokážou „vysát“ na několik dní a mluví i o tom, proč tyto výpovědi natáčí vždy mimo studio, v prostředí, kde se lidé cítí bezpečněji - a kde se jejich paměť otevírá jinak než před kamerami. Co znamená pochybovat správně? Jak vypadá práce s hosty těsně před rozhovorem - v několika minutách, kdy se rozhodne, jakým směrem se celý rozhovor otevře? Proč je lepší přiznat, že něčemu nerozumíte? A proč je nejnebezpečnější, když lidem začne vadit lež? I o tom je rozhovor s Danielem Stachem.

9. decembra 2025

ALBERT ROMANUTTI. Hudba pro Stardance i „ufonština“, koncert pro jediného diváka i vyprodané Rudolfinum a sny, které se plní

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 41 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Pro mě je důležité zároveň žít, aby bylo pak o čem zpívat,“ říká zpěvák, skladatel a frontman kapely Bert & Friends Albert Romanutti, když popisuje, proč si ve třiceti chtěl dát „mentální celoroční prázdniny“. Chtěl strávit rok u českého moře, o kterém zpívá na stejnojmenné desce, kterou loni vydal. Přestože říká, že nakonec volno skoro neměl, do studia přišel v bílých kraťasech, s čelenkou a vyprávěl o tom, proč začal hrát tenis, jak mu nejde podání a proč potřebuje i v životě hledat „poloplnou lahev“. Otevřeně přiznává, že hudba je pro něj odraz duše, ale že někdy musí dát vlastní svět stranou - třeba když skládal pro StarDance, kde poprvé vytvářel hudbu pro tanečníky. A s dětskou radostí popisuje moment, kdy poprvé slyšel svou hudbu v O2 areně a „smál se, jaká je to haluz“. Mluví o tom, jak si jako třináctiletý kluk poprvé uvědomil, že se chce hudbou živit, o učiteli, který ho vedl k tomu hledat v hudbě „diamanty“, o Příbrami jako českém Twin Peaks a o tom, že splněné sny můžou bolet - třeba když se kvůli koncertu ve Foru Karlín dostal do mínusu, protože prostě chtěl, aby to stálo za to. “Vážím si toho, ale nechápu, čím to je, že ti lidi vůbec přijdou,“ říká překvapivě, když řeší úspěch Bert & Friends. Vzápětí ale dodává, že víra je v hudbě všechno: „Byly časy, kdy přišel na koncert jeden člověk. To byla přesilovka.“ Popisuje také, proč si udělal kapitánský průkaz, pořídil si lyže, ale i proč vnímá své budoucí plány jako „indiána, kterého nesmí vyfotit“. Jaké bylo skládat hudbu pro StarDance i pro seriál? Kde je hranice mezi spontánností a disciplínou, bez které hudba nevznikne? A může mít člověk vůbec plán, když sám říká, že budoucnost je vždycky trochu černá díra? Poslechněte si celý rozhovor.

7. decembra 2025

JAN KYSELA. Co unese ústava, „silná“ výbava Turka a nevytěsnitelný Agrofert i nejnižší vášně v politice

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR Rozhovor s ústavním právníkem Janem Kyselou výjimečně vydáváme v pátek. Reagujeme tak na oznámení Andreje Babiše, že se trvale vzdá Agrofertu - kroku, který může změnit podobu jeho střetu zájmů i situaci budoucí vlády. Rozhovor byl natáčen ještě před tímto oznámením a Kyselovy úvahy o tom, co střet zájmů znamená pro premiéra i pro stát, tím získávají nový kontext: ne proto, že by přestaly platit, ale protože ukazují, jak dlouhodobé, hluboké a obtížně řešitelné tohle téma je. „Možná bojujeme o důvěru v instituce a jestli i o budoucnost demokracie, to se teprve uvidí,“ říká Jan Kysela, když sleduje rodící se vládu Andreje Babiše, Tomia Okamury a Petra Macinky. Připomíná, že demokracie je „metoda s otevřeným koncem“ a problém nastává ve chvíli, kdy držitelé moci začnou přemýšlet o tom, že by to tak nechtěli, protože by po nich mohli přijít jejich konkurenti. Mluví o rozkolísané důvěře veřejnosti, o kandidátech zatížených minulostí a o tom, co se stane, když má být ministrem člověk, u něhož je programová výbava „tak silná“, že by vůbec kandidátem být neměl. Naráží tím na Filipa Turka, kterého si osobně v ministerském křesle představit neumí, ale zdůrazňuje, že konečné rozhodnutí je na prezidentovi. A také připomíná, že debata o pravomocích hlavy státu nestojí na jasném textu ústavy, ale na tom, „co v ní chceme vidět“. Kysela porovnává současnou situaci s dobou, kdy exprezident Miloš Zeman odmítal Miroslava Pocheho nebo Michala Šmardu, a říká, že pokud dokáže prezident své veto dostatečně ospravedlnit, nemusí to nutně znamenat, že může absolutně cokoliv. Pokud jde o téma střetu zájmů připomíná, že by v něm budoucí předseda vlády být jednoduše neměl. „Když máte Agrofert, vytěsnit to z hlavy je velmi obtížné,“ říká a dodává, že v minulosti šlo o téma, které „zatěžovalo nejen Andreje Babiše, ale i Českou republiku“. V rozhovoru popisuje i to, co podle něj vypovídá o zemi skutečnost, že předsedou Sněmovny se stal muž, jehož strana stavěla politiku na rozdmýchávání těch nejnižších vášní. A varuje před tím, jak rychle se vytrácí společenská shoda na tom, co je ještě přijatelné. Jaká je dnes role prezidenta? Co všechno může a co by měl? Jak má vypadat jmenování vlády, aby obstálo před veřejností i ústavou? A kde je hranice, kterou si demokracie musí umět bránit? I o tom je rozhovor s Janem Kyselou.

5. decembra 2025

MARTIN KUBA. Konec v ODS a plán na úspěch ve volbách, mýty o Babišovi i prst na spoušti v české politice

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Politik musí mít věci v rukou,“ říká jihočeský hejtman Martin Kuba. Popisuje, proč po letech odchází z ODS a zakládá nové hnutí. Mluví o tom, že se s vedením strany dlouhodobě díval na řadu věcí úplně jinak a že po parlamentních volbách ani jednou nikdo z vedení nezvedl telefon s otázkou, co s volebním výsledkem dělat. Nakonec si přiznal, že zevnitř změnu neprosadí. „Já jsem si to odseděl. Zkuste si tam sednout,“ říká k tomu, že ve svém věku už nechce trávit čas věcmi, o kterých si myslí, že nemají smysl. Připouští, že část straníků žila v přesvědčení, že tak velká strana vždycky jednou za čas vyhraje a že byla uzavřená natolik, že každý, kdo řekne něco jinak, je vlastně nepřítel. Mluví také o tom, jak vidí dnešní politiku: „Moc jim nerozumím,“ říká k debatám, které se podle něj míjejí s realitou, zatímco voliči chtějí slyšet prosté vysvětlení, co stát dělá a proč. Vysvětluje, že jeho vlastní úspěch v jižních Čechách nestál na kampani proti komukoli, ale na tom, že hodiny odpovídal lidem úplně na všechno sám a že se tím naučil, jak silná může být důvěra tam, kde je trpělivé vysvětlování. Kritizuje politiku, která spoléhá na antikampaň a tvrdí, že je potřeba vrátit se k tomu, aby politici mluvili jasně, lidsky a srozumitelně. Když přijde řeč na Andreje Babiše, opakuje, že se k němu předsudky vracejí pořád dokola. Připomíná, že se několikrát, když kandidoval, spekulovalo, že „to udělá s Babišem“ a zdůrazňuje, že pokaždé sestavil koalici bez hnutí ANO. Mluví také o problému české politiky, kdy „prst na spoušti“ často mají strany, které uspěly jen s několika procenty ve volbách, ale volební vítěz nemá jak jinak vládu sestavit. Kritizuje i kandidáta na ministerský post za motoristy Filipa Turka s tím, že takoví lidé by vůbec neměli být ministry. Zároveň ale říká, že chce přinést míň konfrontační politiku, v níž nebudou lidé slyšet jen jména soupeřů, ale i to, jakou cestu nabízí on sám. „Princip politiky má být v tom, že nesete nějakou vizi,“ dodává. Proč přestal věřit, že ODS dokáže mluvit s lidmi tak, aby jí rozuměli? Jak chce budovat důvěru jinak než přes sliby? A proč říká, že volby se musí „prostě vyhrávat“ a jak toho chce docílit on sám? Poslechněte si celý rozhovor.

4. decembra 2025

VÍTĚZKA ZRÁDCŮ MIA. Jak snadné je lhát, „zkažená jablka“ mezi policisty, kruté příběhy dětí a neviditelné nebezpečí v rodinách

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Dosah toho, jak jsem to tam zahrála, je opravdu velký,“ říká Věra Kirchnerová alias Mia, vítězka druhé řady Zrádců a policistka, která se v civilu zabývá nejzávažnějšími trestnými činy páchanými na dětech. Když mluví o strategii, s níž vyhrála, přiznává, že ji samotnou děsilo, jak je jednoduché někomu něco nalhat a jak snadno tomu lidé věří. Ve hře držela tvář, kterou nesměla pustit, opírala se o pozorování a neustálé hlídání, kdo se s kým baví a kdo je s kým navázaný. A zároveň přiznává, jaký uvnitř cítila tlak: „Říkala jsem si, že letím každým dnem.“ Když mluví o policii, vrací se do časů, kdy začínala na hlídkové službě a kde ji formovali kolegové, kteří dokázali cokoliv vykomunikovat s klidem. Stejně otevřeně ale říká, že mezi policisty jsou i „zkažená jablka“ a že se takovým lidem vyhýbá. Následovala léta, kdy se věnovala hospodářské kriminalitě, než se zaměřila na oblast, která ji provází dodnes. „Z devadesáti procent se to děje v rodině, to je na tom to nejsmutnější,“ říká o tom, jak si veřejnost představuje kriminalitu vůči dětem úplně jinak, než jaká je realita. „Případů, že někdo unese dítě a tam mu ubližuje, je minimum,“ vysvětluje Kirchnerová s tím, že by ráda lidem otevřela oči. Rodiče prý často nevidí, že pokud se někdo chová hezky k nim a jejich dítěti, neznamená to vždy, že takový člověk nemůže ublížit. A také varuje před tím, jak málo obezřetné rodiny jsou, pokud jde o sdílení fotek dětí na sociálních sítích. „Dítě se nemůže rozhodnout, jakou bude mít digitální stopu. Nevíte, jestli se někdo nekoukne na obrázek toho vašeho a zrovna vaše dítě se mu nebude líbit,“ nabádá policistka, aby ti, kdo osobní fotografie na sociální sítě sdílí, alespoň zamkli svůj profil na soukromý. Přesto nerada používá slovo „predátor“, protože v přírodě jde o zvíře, pro které je lov přirozeností. „A to lovit děti není,“ vysvětluje. Kirchnerová ve Zrádcích viděla příležitost, jak o tom všem mluvit veřejně, i když tím riskovala. „Samozřejmě, že to je risk. Ale kvůli čemu jinému máme v životě riskovat, než dát něco najevo,“ dodává k tomu, jestli si připouští, jaký může mít na její život hra dopad. Co se stane, když člověk musí hrát o důvěru před kamerami? Jak se žije s tím, že vás po jedné hře zná celá země? A co s člověkem udělá práce, ve které sleduje případy, kdy někdo ubližuje dětem? I to se dozvíte v rozhovoru.

2. decembra 2025

KRISTÝNA A MARTIN CHOVANCOVI. Život s Ninou, láska až do konce a odvaha udělat všechno pro to, aby to bylo dobré

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Cítil jsem být volán víc divočinou než rodinou,“ říká vědec, biotechnolog a dobrodruh Petr Kaštánek, který dříve strávil na cestách tři až čtyři měsíce ročně a už v osmi letech vyrůstal obklopený pralesy, korálovými útesy a papoušky na Kubě. Vypráví o tom, jak se mu splnil sen pořádat expedice a hledat nové bioaktivní látky, proč se vracel do tropů i proto, že to bylo jako vracet se někam na chalupu a jak ho jedna cesta do Cancúnu přivedla k měsíčnímu putování pralesem, které změnilo celý jeho život. Mluví o vědě, která se odehrává nejen v laboratoři, ale třeba i na Antarktidě, kde z miniaturního hvozdíku vyizolovali bakterie produkující mrazuvdorné proteiny. Popisuje, jak ho fascinují mikroorganismy, které přežívají v extrémních podmínkách a jak z nich může vzniknout kosmetika chránící před UV zářením nebo technologie, která jednou pomůže chránit ovocné sady před mrazem. Přiznává, že někdy je být mezi vědou a podnikáním sezením na dvou židlích, ale že ho naplňuje být u celé cesty - od prvního nápadu až po konkrétní výrobek. Vrací se i k amazonským šamanům, od nichž se učil jejich způsobu práce. „Třeba několik týdnů drží dietu, kdy jenom popíjejí výluhy z rostlin. Až se dostanou do stavu nějakých halucinací, kdy k nim rostlina začne promlouvat a vlastně jim sama řekne, k čemu slouží,“ popisuje vědec metody zcela odlišné od klasické západní medicíny. A s nadsázkou dodává, že když v pralese dostal horečky, vzal si antimalarika, antibiotika a ještě šel k šamanovi, aby aspoň něco zabralo. Kaštánek dnes má laboratoř třeba uprostřed brdských lesů, na místě bývalé tajné raketové základny, chodí se synem na houby a přemýšlí o tom, jaké objevy nás ještě čekají. „Určitě ještě máme, co zkoumat,“ říká s tím, že i kdyby to byla jen malá věc, která pomůže pár lidem, tak je to fajn. Co nás učí extrémní příroda o odolnosti? Kde na vlastní oči viděl dopady klimatické změny? Jaká je hranice mezi intuicí a vědeckou metodou? A proč i slepé cesty mohou člověka dovést tam, kam by jinak nikdy nedošel? Poslechněte si celý rozhovor.

30. novembra 2025